Izrael – láska, co nelze pochopit
Láska k zemi izraelské, se objevila u nás obou snad již v dětství, v dospívání. Důvod ? Jistě není příliš racionální, uchopitelný, z tohoto světa. Čtení a samostudium souvislostí historických, náboženských, vojenských zájem jen prohloubilo. Navíc v době našeho dětství a mládí byl Izrael zemí nepřátelskou, zlou, zapovězenou. Židé patřili k válečným štváčům kapitalistického světa. I to nás jistě o to víc k Izraeli přitahovalo.
Až se to konečně stalo ! V roce 2010 jsme spolu konečně spatřili Izrael na vlastní oči a zažili na vlastní kůži. Jak zná mnoho poutníků do této zvláštní země velikosti naší Moravy, stali jsme se i my závislí. U Západní zdi jsme nechali část duše a šechina nám řekla: „Budeš se vracet“
Ne, nejsme Židé, i když kdo z lidí v Evropě to může říci na 100 % ? Ale je to vůbec důležité ?
Do Izraele jsme se ovšem vrátili až v roce 2017, mnoho věcí nebylo nakloněno příznivě cestám do Země zaslíbené.
Ava od Dvou cedrů
Nicméně touha zůstávala v našich srdcích a tak alespoň v roce 2013 přibyl kanaánský pes Ava od Dvou cedrů do naší rodiny (viz. odkaz Proč kanaánský pes Prouzovi). Což nám dělalo radost a pocit spojení s touto zemí. Navíc nám Ava rozsvítila život, ona si totiž našla nás, ne my jí. Tuto zkušenost popisuje mnoho majitelů kanaánských psů. Bylo ji již 10 měsíců a zbyla jako jediná ze 7 štěňátek u manželů Hniličkových. Nikdo ze zájemců se Avě nelíbil. Pokud si někdo myslí, že to není možné, pak nezná kanaánce. O štěňátkách jsme věděli, ale nebyla v rodině dosud příznivá situace. Až nyní… A my se dozvěděli, že ještě mají Avičku. Že si ji asi nechají, byla nejmenší a nejvíc odtažitá, taky nejkrásnější a asi nejpaličatější. A kanaánec není vůbec jednoduchý pes, takže už snad ani žádného zájemce nehledají. I když jeden pán ze Srbska…, ale srdce říkalo, že k němu opravdu ne.
A tak jsme zjistili, že manželé Hniličkovi bydlí v Krušovicích a Milan musí služebně do Sokolova. Domluvili jsme se, že se při zpáteční cestě přijedeme nezávazně podívat. Kanaánce jsme neznali vůbec. Takže když se k nám nehnali na drbání a Avička zalezla pod svou lavici v jídelně, trošku jsme se divili. Evička potom navrhla jít na zahradu s piškoty. Jaké bylo její i Tondovo překvapení, že obě holky pro piškot k nám přišly ! a dokonce se nechaly hladit. Nám to divné nepřipadalo, pejsky máme rádi a jdou k nám… Ovšem až později jsme pochopili, že si nás holky opravdu otestovaly a my prošli ! A Avička si nás tak vlastně vybrala. Cestou domů jsme oba zjistili, že jsme jednotní, že bychom si ji opravdu moc přáli. Moc daleko jsme z Krušovic neujeli a volala nám Eva. Prý se tak Avička k nikomu nechová, že ji dát už nikomu nechtěli, ale jsou tak v šoku, že pokud máme opravdu zájem, tak je Ava naše… No nakonec díky jejich rozhodnutí vzniklo přátelství, které je rodinné a trvá již přes 11 let. A to přátelství je až tak pevné, že se rozhodli nám darovat chovnou stanici „Od Dvou cedrů“, abychom v jejich započatém díle pokračovali dál. Zasadili jsme tedy na zahradě podle jejich vzoru 2 cedry a později, když se dcera Evy Hniličkové Klárka přijela podívat na naše štěňátka, domů se vrátila s Barnabashem….
